Samuel Hazai

Baron Samuel Hazai
Baron Samuel Hazai, generál pěchoty a uherský ministr zeměbrany (1914)
Uherský ministr zeměbrany
Ve funkci: 17. ledna 1910 – 19. února 1917
Předchůdce	Lajos Jekelfalussy
Nástupce	Sándor Szurmay
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generálplukovník (1914), generál pěchoty (1912), polní podmaršál (1910), generálmajor (1907)
Rodné jméno	Kohn Sámuel
Narození	26. prosince 1851 Rimavská Sobota
Úmrtí	13. března 1942 (ve věku 90 let) Budapešť
Místo pohřbení	Hřbitov Farkasréti
Titul	baron (1912)
Alma mater	Vojenská akademie Ludoviceum (do 1876)
Profese	politik, důstojník a voják
Ocenění	Řád Albrechtův (1916) velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1916) Vojenský záslužný kříž 1. třídy
Commons	Samu Hazai
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Samuel svobodný pán Hazai (rodné jméno Samuel Kohn) (26. prosince 1851 Rimavská Sobota – 13. února 1942 Budapešť) byl rakousko-uherský generál židovského původu narozený na Slovensku. Od mládí sloužil v rakousko-uherské armádě, uplatnil se především jako pedagog a vojenský teoretik. V letech 1910–1917 byl uherským ministrem zeměbrany a v roce 1912 získal titul barona. Za první světové války byl pověřen vrchním velením záloh a organizací zásobování, v roce 1917 byl povýšen na generálplukovníka. Po roce 1918 žil v soukromí v Budapešti.

Životopis

Polní podmaršál Samuel Hazai (1910)

Patřil k židovské komunitě v Rimavské Sobotě, jeho původní příjmení bylo Kohn, byl jedním ze tří synů obchodníka s chlastem Adolfa Kohna. Po konverzi rodiny ke křesťanství přijal jméno Hazai. Studoval nejprve na Maďarské královské vojenské akademii Ludovica, jako kadet vstoupil do armády a v roce 1876 byl povýšen na poručíka. Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni, kde patřil k nejlepším studentům a v roce 1883 byl v hodnosti nadporučíka zařazen do sboru důstojníků generálního štábu.

Aktivní službou u vojenských jednotek strávil jen krátkou dobu a od roku 1886 působil na uherském ministerstvu zeměbrany. Uplatnil se jako vojenský teoretik a pedagog, byl instruktorem na akademii Ludovica, později vedl také kurzy pro štábní důstojníky. Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1888, major 1895, podplukovník 1897, plukovník 1900). V letech 1902–1904 byl ředitelem budapešťské vojenské akademie Ludovica, v roce 1904 opustil vojenské školství a stal se sekčním šéfem I. odboru na uherském ministerstvu zeměbrany. Své úsilí zaměřil na zvýšení akceschopnosti uherské zeměbrany, se svými plány ale narážel na odpor Vídně, která v zesílení samostatného uherského vojska spatřovala možnost hrozby maďarských separatistických tendencí. V roce 1907 dosáhl hodnosti generálmajora.

V lednu 1910 byl v Khuen-Héderváryho vládě jmenován ministrem zeměbrany, K datu 15. listopadu 1910 byl zároveň povýšen do hodnosti polního podmaršála Jako člen vlády byl také poslancem uherského zemského sněmu. V uherské vládě se dostával do konfliktu se svými kolegy především v otázce financování armády, měl ale trvalou podporu Istvána Tiszy a později také nového císaře Karla I. V roce 1917 rezignoval na funkci ministra a převzal zodpovědnost za zásobování celé armády, v této souvislosti byl povýšen do druhé nejvyšší hodnosti generálplukovníka (srpen 1917). Po skončení války a rozpadu monarchie byl penzionován (k datu 1. prosince 1918) a od té doby žil zcela v soukromí v Budapešti.

Jeho manželkou byla Mária Juhászová (1866–1945), sestra vlivného politika meziválečné éry v Maďarsku Andora Juhásze (1864–1941). Z manželství se narodily tři děti, starší syn Béla (1893–1918) padl v závěru první světové války.

Tituly a ocenění

Jako ministr uherské vlády obdržel v roce 1910 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. V roce 1912 získal titul barona platný pro Uherské království. Po úmrtí předchozího ministra uherské zeměbrany Gézy Fejérváryho se v roce 1914 stal čestným majitelem pěšího pluku č. 46. Během své vojenské kariéry se stal nositelem řady vysokých vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. V roce 1927 byl jmenován členem Horní sněmovny Maďarského království.

Rakousko-Uhersko

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Bronzová vojenská záslužná medaile (1900)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1901)
• Řád železné koruny III. třídy (1904)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1908)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1911)
• Řád železné koruny I. třídy (1913)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1915)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
• velkokříž Leopoldova řádu (1916)
• Zlatá vojenská záslužná medaile s válečnou dekorací (1916)

Zahraničí

• velkokříž Vojenského záslužného kříže (1909, Španělsko)
• Řád červené orlice I. třídy (1910, Německo)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (1913, Černá Hora)
• Železný kříž II. třídy (1915, Německo)
• Železný kříž I. třídy (1915, Německo)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (1916, Württembersko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (1916, Sasko)
• Řád Medžidie I. třídy (1917, Osmanská říše)

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 153–154 (heslo Samuel Hazai) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Samuel Hazai na Wikimedia Commons
• Životopis generálplukovníka Samuela Hazaie na webu valka.cz

Autoritní data	GND: 130173401 ISNI: 0000 0000 7874 9282 LCCN: nb2010013459 SUDOC: 166707074 VIAF: 72492387 WorldCat Entities: E39PBJhX8HDCWpFwPdhk8yrKBP